Sarah Janet Maas: Říše bouří

Autor: Sarah Janet Maas

Nakladatelství: Cooboo

Žánr: Dobrodružní, Fantasy, Dívčí romány

Počet stran: 688 stran

Rok vydání: 2017

Anotace (zdroj)

Pro Aelin dlouhá cesta k trůnu teprve začala, ale už nyní je jasné, že bude plná zrady, nepřátelství a nevraživosti. Pokud si chce udržet korunu a ochránit své království, musí se spojit s lidmi, kteří až do teď byli nepřáteli a musí bojovat proti zlu, které se chystá pohltit celý svět. Zkáza se na ni řítí ze všech stran a jediná zoufalá možnost, jak přežít, je obětovat to, co miluje nejvíce na světě.

Věřte mi, že na tuto knihu jsem se těšila už od doby co jsem dočetla předchozí díl, byla pro mě nejočekávanějším titulem tohoto roku. Sarah je pro mě opravdovou královnou fantasy žánru a série Skleněný trůn je podle mého názoru její nejpovedenější. Proto jsem od ní očekávala naprosto fantastický příběh u kterého budu jen valit oči a hltat stránky. Po zjištění, že kniha má něco kolem 700 stran jsem se těšila ještě víc, protože mě velice zajímala cesta Aelin na trůn a každému mohlo být jasné že tato kniha o té dlouhé, nebezpečné a zrádné cestě bude. 

Celkově je to již šestá kniha která přibyla do této série. Předchozí bylo Krvavé ostří což byl soubor povídek, který nám více přiblížil životy hrdinů Skleněného trůnu a samotný předešlý život Celaeny Sardothien ještě před tím, než se to všechno zvrtlo. Jestli jsi tuto knihu nečetl/a tak se do ni pusť ještě před Říší. Autorka hodně odkazuje na určité povídky a postavy v něm. Hodně by jsi tápal/a a nevěděl/a kdo je kdo. Tím jsme i zjistili proč vlastně dodatková kniha povídek vyšla, Říše bouří by bez ní nedávala skoro vůbec smysl. 

Celý příběh je rozdělený na dvě části. První část Nositelka Ohně a druhá část Ohnivé srdce.

Při čtení první části knihy jsem četla a četla, stále chtěla vědět víc a víc. Samozřejmě se zde střídalo několik postav ve vyprávění, které se postupem příběhu poznávali a třeba i navazovali spojenectví. Hlavní dvojicí je zde zamilovaný páreček Aelin s Jeřábem, který  doprovází měnička Lysandra s Aelininým bratrancem. Po nějaké části se zde objevuje již král Zlomuvalu, kterému jde doslova o holý krk. Bohužel mé nejoblíbenější postavě Manon a její třináctce zde bylo necháno docela málo prostoru. Je jasné, že tohle nejsou všechny postavy které se v knize objevují. Sarah popustila uzdu své fantazie, protože o zajímavé lidské a vílí hrdniny zde opravdu není nouze. 

Dříve jsem nechápala proč někomu vadí povaha Aelin, mě vůbec nepřišlo, že by byla tak nesnesitelná. V tomto díle jsem to ovšem taky okusila. Má milovaná hlavní hrdinka mi přišla jako ufňukaná husa, která si nezaslouží být královnou. Tu cestu kterou Aelin musela za každou knížku projít aby její povaha byla taková, jakou by měla mít královna, zde autorka úplně zahodila a stala se z ní charakterově snad ještě horší holka než na začátku.

Chybu autorka udělala i v tom, že se snažila všechny spárovat. Stále jsem tedy četli o zamilovaných pohledech a plných rtech. Posléze mi to už vadilo, stále se opakující výrazy, zamilovanost, kde je hlavní dějová linka o Aelin? Proč jsou všude vycpávkové kapitoly? Nuda!

Když jsem se nořila stále hlouběji a hlouběji do knihy ztrácela jsem naději o kvalitním příběhu. Nevím jestli to bylo překladem, ale stále se opakující fráze (plné rty, prohnutá záda, do prdele, do prdele, do prdele, mokré vlasy a jiné) mě začínali nudit. To, že v jisté části byla zaměněna jména vílích válečníků už bylo zarážející. Chyby ve slovech a vynechaná písmenka jsem přecházela, to se stane v každé knize. Záměnu postav jsem viděla poprvé. 

Po přečtení půlky knihy mé znuděné já přestalo doufat v cokoliv. Buď se Maasová tak zhoršila ve psaní nebo překlad to po sobě nečetl. Samotný příběh měl sice hlavu a patu bylo zde jasné o co autorce jde, proč to ale tak hrozně natáhla? Zbytečná vycpávková kniha navršená na 700 stran, které by krásně stačilo smrsknout na 300 až 400. Děj by byl mnohem kvalitnější i s tím množstvím postav. 

Vždy na konci každé předchozí knihy jsem koukala s otevřenou pusou jak to autorka mohla vymyslet tak brilantně, vše pospojovat dohromady, že čtenář neměl možnost uhodnout jak to všechno bylo a bude. V této knize mi byl děj předem jasný a už jsem jen čekala kdy daná postava vstoupí na scénu. Vždy jsem musela přečkat milostné, několikastránkové dialogy, které byly u všech postav stejné a prostě nudné. Zatímco u Dvoru mlhy a hněvu to Maasové docela prošlo, u Říše bouří si podle mého pokazila celou sérii, která už pro mě nemá takových kvalit a to vše jen díky tomuto dílu. 

!!POZOR SPOILER!!

Upozorňuji, že v tomto odstavci se nalézá spoiler, pokud jsi knihu ještě nečetl/a tak přeskoč na další odstavec! Tak trochu jsem doufala v to, že Manon skončí s Dorianem, ale ne takovýmto stylem. Celý jejich vztah je tak umělý a vynucený, že jsem jim to ani na minutku nevěřila. Možná to nemůžu ani nazvat vztahem, prostě jsem jim ten sex nevěřila a ani ty důvody, které k němu vedly. 

Sice jsem knihu měla přečtenou do 3 dnů, ale toho přemlouvání co mě to stálo. Přečetla jsem kapitolu a knihu odložila a znova a znova a znova. Ke konci mi chybělo 60 stránek a já nebyla ani zvědavá. Knihu odložila a šla spát (stejně dopadla tak jak jsem si myslela). Po přečtení poslední věty a následném zjištěním, že tohle nebyl konec jsem byla naštvaná, zklamaná a nějak nevěděla co si o tom myslet, možná to byl jen špatný vtip (trochu se bojím toho, že autorka připíše ještě další dvě knihy i když by stačila jen jedna aby si napravila reputaci). Možná jsem čekala až moc a díky tomu jsem tak zklamaná. Ke konci už o tom ani nechci mluvit, jsem smutná, že kniha pro mě dopadla tak jak dopadla. Velké nároky a velká zklamání. Naštěstí už nejsem na knihu naštvaná, už jsem jen smutná a další díl knihy ani nevyhlížím.