Emma Healey: Kam se poděla Elizabeth

Autor: Emma Healey

Nakladatelství:Knižní klub

Žánr: Literatura světová, Romány, Pro ženy

Počet stran: 296 stran

Rok vydání: 2016

Anotace(zdroj)

Román Kam se poděla Elizabeth je opředen záhadou, kterou čtenáři zprostředkovává sama hlavní postava Maud. Ta je neuvěřitelně zapomnětlivou vypravěčkou. Pravda, čtenáři to příliš neulehčuje, ale co naplat, stejně si drahou Maud rychle oblíbí.
Maud je stará, zapomnětlivá, a když si vezme do hlavy, že se ztratila její kamarádka Elizabeth, nikdo ji nebere vážně. Ale jak má o tom přesvědčit ostatní, když si sama není jistá, kdy Elizabeth viděla naposledy? A tak jí nezbývá, než se do pátrání pustit sama, vyzbrojená lístečky s poznámkami, svou papírovou pamětí. Zároveň se jí však neustále vrací vzpomínky na její sestru Sukey, která se před více než padesáti lety, záhy po válce ztratila neznámo kam a její zmizení se nikdy neobjasnilo. V Maudině mysli se příběh Sukey tomu Elizabethině nebezpečně přibližuje a Maud se čím dál víc ztrácí ve svých představách. Vědomí přítomnosti jí uniká a živé vzpomínky na tragédii, starou již více než padesát let, se jí vrací s nebývalou intenzitou. Podaří se Maud Elizabeth najít?

Román snoubí sofistikovanou, místy až mysteriózní psychologii s laskavým humorem a citlivě reflektuje témata stárnutí, ztráty paměti a vlastní identity. Téma stařecké demence objevuje autorka ve svém debutovém románu s ohromující autenticitou a byla za to oceněna porotou prestižní Betty Trask Award. Román získal také ocenění Costa Book Award 2014 v kategorii debutový román i mnohé jiné nominace. 

Dokážete se vžít do role někoho, komu je již přes 80 let? A dokážete se vžít do role někoho komu je přes osmdesát let a trpí nemocí, která pomalu ale jistě ničí to jediné co Vám ve stáří zbylo?

„Zahnu doleva, ještě jednou doleva a ocitnu se v kuchyni. Takhle to mám napsané.“

„Musím něco udělat.Teď si zrovna nemůžu vzpomenout, co to je, ale vím, že je to důležité, a když se zeptám, někdo mi to prozradí.“

„Zapnu konvici. Vím, která je to zástrčka, protože na ni někdo napsal KONVICE.“

Hlavní hrdinkou je Maud, která občas něco zapomene. Kdo by se tomu divil, stává se to přeci každému z nás. No občas. Ona zapomíná docela často. Aby vůbec byla schopná nějak fungovat našla si pomůcku. Nosí po kapsách papírky kde si píše všemožné myšlenky  co ji jen napadnou. Po domě má rozepsané různé vzkazy: NEZAPÍNAT SPORÁK! NEVAŘIT! ANI VAJÍČKA NE!

autorka obrázku

Pravidelně k ní domů dochází různě pečovatelky, se kterými si Maud občas povídá a poslouchá různé strašidelné historky o tom, kde a jak byl zase okraden jaký důchodce. Pravidelně ji navštěvuji i její dcera Helen s vnučkou Katy. Helen je přesný typ dnešního dospělého člověka. Věčně unavená, věčně někde lítá a zařizuje možné i nemožné. Do toho pracuje a sama vychovává puberťáka. Nejlepší charakterovou postavou je vnučka Katy, která Maud bere jako normálního člověka. Za nic se na ni nezlobí, ráda si s ní povídá, a když ji třeba najde úplně zmoklou na autobusové zastávce, vezme ji na kafe a vůbec neřeší to, že je promočená až na kost.

Pak tu taky máme tu záhadnou Elizabeth, která vypadá jako jedna z hlavních postav když je po ni pojmenovaná celá kniha, ale opak je pravdou Elisabeth v knize zas tak velkou roli nehraje, tedy až na větu. ELIZABETH SE ZTARTILA.

Tato choroba může přijít někomu úsměvná. Opak je ovšem pravdou. Lidé zapomínají na věci, na události, které se děly v blízké minulosti, nebo v přítomnosti. Do přítomnosti se jim naopak promítá vzdálená minulost. Tento případ je i konceptem celé této knihy, střídá se nám tady děj kdy je Maud přes osmdesát let, ale poznáváme i mlaďounkou Maud. Poznáváme její rodiče, její život, ve kterém hrála velkou roli její starší sestra Sukey, kterou nadevše miluje. S postupem knihy a celého děje se nám mění otázka: Kam se poděla Elizabet? na Kam se poděla Sukey?

autorka obrázku

Většina čtenářů, stejně jako já očekává, že právě zmizení Elizabeth bude tou hlavní zápletkou celé knihy, ale všechno je úplně jinak. Autorka nám po celou dobu knihy ukazuje, že stáří a zapomínání chodí ruku v ruce a může to být někdy až úsměvné. Věřím tomu, že čtenář, který se nikdy nepotýkal s člověkem takto nemocným, se při čtení bavil dobře. Já, jelikož mě tato nemoc provází, v naší rodině už od útlého dětství se na celou situaci dívám trochu jinak. Autorka má podle mě skvělou myšlenku, aby proměnila čtenářovu nevědomost. Podle mne ale nemoc spíše zlehčovala, vždy když se dostala do nějaké dějové výchylky, kde by mohl nastat problém tak ho prostě zahladí, uklidí a najednou jsme v další kapitole.

Já sama jsem od knihy čekala něco, co jsem od ní nemohla nikdy dostat, je totiž úplně jiná. Doporučila bych ji spíše někomu, kdo nehledá rychle dějové zvraty a nechává se dějem spíše jen lehce unášet. Pro staršího čtenáře ideální kniha na dovolenou nebo na cesty.